Diváci milují podívanou na nejlepší světové hráče, kteří bojují o titul a rvou se s výzvami hry na linksových hřištích. Open Championship se označuje jako největší událost v golfovém kalendáři. Připomeňte si některé zajímavé momenty...

Pat Seva Ballesterose na osmnácté jamce, St Andrews 1984

Old Course na St Andrews dělal drahoty a byl dlouhý. Seve byl na vrcholu. Tom Watson mu byl těsně v patách, ale potýkal se se 17. jamkou protkanou cestičkami, kdy míč příliš dobrou ranou poslal až za green na zadní asfaltovou cestu. Seveho prchlivá osobnost, pohledný zevnějšek, na kterém si pečlivě zakládal a riskantní hra si získaly srdce Evropy a změnily hru, jak jsme ji do té doby znali.

A on se vznášel na osmnáctce nad patem. Celý golfový svět tajil dech, když se míček unyle sunul k jamce a zapadl do ní; zdálo se to jako celá věčnost. Seve vyrazil pěstí do vzduchu a dal průchod svým emocím. Mohl oslavit jeden z největších úspěchů v historii golfu. Kolik dětí se pokusilo tuto scénu zopakovat doma na hřišti?

Duel pod ostrým sluncem - Watson versus Nicklaus, Turnberry 1977

První mistrovství v Turnberry, o kterém mnozí tvrdí, že to byl ten nejlepší Open všech dob, bylo svědkem "duelu pod ostrým sluncem". V dusivém horku na Carnoustie bojoval Watson a Nicklaus o každou ránu, jamku za jamkou, poslední dvě kola. Tento zápas je na míle vzdálen moderní éře, kdy se zdá, že jedině Tiger nemá strach z úspěchu. Tehdy jsme sledovali dva giganty v nejlepší formě, kdy se ani jeden z nich nebál riskovat. A chyba se nepřipouštěla.

Hra byla agresivní, soutěživá, a byla to skvělá podívaná. Pokud by Dan Brown měl popsat jeden golfový zápas, byl by to právě tento. Jakmile jeden z nich zahrál birdie, druhý jej okamžitě následoval. Jakmile jeden z nich poslal míč do blízkosti jamky, druhý jej ihned následoval. Watson vyhrál nad Jackem o jednu ránu... ale o deset nad ostatními. Skotsko vskutku hostilo jedny z nejlepších golfových zápasů v historii golfu.

Neproměněný pat Douga Sanderse, St. Andrews 1970

Představte si, že vás od vítězství na Open dělí pat v délce necelého metru. Jak moc nervózní byste byli? A teď si představte ten samý pat s tím, že vás na greenu sledují tisíce diváků a milióny lidí u televize. Většina z nás, víkendových golfistů, trochu znervózní, když nás někdo při hře pozoruje.

Chudák Doug Sanders se stal nesmrtelným díky patu, který se nikdy neodehrál. Pat z kopce dolů, zleva doprava je pro nervový systém golfisty ten nejhorší. Je stejně zábavný, jako opalovat se v plavkách na Antarktidě. Není to nic příjemného. A proti komu nastoupil do rozstřelu následující den, když musel polknout hořkou pilulku patu, který minul? Proti ostrému Jacku Nicklausovi. Musíme uznat, že Sanders vyhrál 20 PGA turnajů a do hry přinesl vzrušení a energii. A Jack jej porazil až na poslední jamce. Když se ho o několik let později zeptali, zda mu ten pat zkazil život, Sanders odpověděl: "Ne... jsou dny, kdy na to nemyslím třeba celých 20 minut."

Potopení Van de Veldeho, Carnoustie, 1999

Ach Bože. Proč to udělal? Dokonce i psát o tom je bolestivé, ale i topatří ke golfu. Připravte si kapesníčky. Jean van de Velde, mladičký Francouz, potřeboval na osmnáctce k vítězství pouhopouhé double bogey. Opravdu. Double bogey. Žádné hrdinství. Žádná velkolepost. Jednoduchý golf, od týčka na green. Díky za pohár. Jdu na večírek.

Tohle se však bohužel nestalo. Stál uprostřed ferveje, po ne úplně povedeném drivu, a měl dvě možnosti; když se na to díváme zpětně, tak možná jenom jednu možnost. Buď to mohl posadit krátkou ranou před potůček Barry Burn, zahrát krátký pitch na green a užívat si poháru (což je ta lepší možnost)... nebo, což udělal van de Velde... vzal dvojku železo, napálil to do kolíků, potom zahrál pitch do vody, vlezl do vody, vylezl z vody, zahrál pitch do písku, vyhrál se z písku a zahrál dobrý pat do jamky, aby šel do rozstřelu ... který nakonec prohrál se Skotem Paulem Lawrie.

Vlastními slovy Van de Velda: „Možná jsem měl si měl přece jenom přihrát. Míč ležel skvěle. Když si přístě vezmu wedge a přihraju si, prominou mi to všichni?" Ne... ještě ne... vzpomínka je stále bolestivá.

První major Grega Normana, Turnberry, 1986

Greg Norman už byl dlouhou dobu skorohrdina. Pokaždé, když už to vypadalo na vítězství, někdo zahrál pitch in na osmnáctce z neuvěřitelné pozice. Částečně si za to mohl sám, neboť několik titulů si sám zahodil. Abychom k němu ovšem byli spravedliví - skutečnost, že se ve finálový den vždycky objevil mezi vedoucí skupinou, byla zásluhou jeho brilantní hry.

Jeho první vítězný major přišel poté, kdy druhý den zahrál rekord hřiště 63 a třetí den bojoval za všeobecného posměchu s výsledkem 74. Norman si lehce prošel poslední dvě jamky mistrovství a vyhrál o pět. Konečně si ten moment mohl užít - dostalo se mu potlesku ve stoje od hráčů i od diváků. Po mistrovství Norman prohlásil: „Vítězství na golfovém mistrovství je nádherná věc, zejména pokud se jedná o British Open, což je jediný skutečný Open, nejstarší golfové mistrovství."